Růže u cesty....

Růže, ostnitá kráska starší než lidstvo samo….. Člověka provází celé věky, ať jako prostý keřík u cesty či nadýchaný skvost na úpravném záhonu v zahradě. Byla věrnou průvodkyní starověkých císařů i umělců….. V době, kdy lidský život neměl cenu zlámaného groše, se vyvažovala zlatem a železná rukavice chrabrého rytíře, navrátivšího se ze Svaté země, ji nabízela jak vzácný dar své vytoužené krásce. I když církev nebyla její kráse příliš nakloněna, přece neúnavně kvetla v andělských zahradách klášterů, třebaže většinou jako léčivá rostlina, surovina pro hojivé balzámy. Na východě naopak slavila svůj triumf  v podobě růžových vod a parfémů a její vůně se nesla nejen v okolí harémů.

Růže, přežila války i nemnohá léta míru a blahobytu,  zabydlela se časem nejen v zámeckých zahradách, ale i u prostých vesnických chaloupek. Krášlily se jí zámecké slečny i děvčata jsoucí k muzice, byla ozdobou salónů i selských svateb . Byla svědkem lidské pýchy a nadutosti, když tisíce jejích okvetních plátků zasypávaly starověké triumfální pochody vítězných armád, ale také vyznání lásky své milované, které se nezměnilo po celá staletí……

Dnes už není v zahradách vzácností, má desítky barev, tvarů, vůní. Je krásné, že i v dnešním přetechnizovaném světě si našlo spousta lidí  k ní cestu. Žasnou nad jejími proměnami, obdivují její květy. Ty jednoduché i ty neuvěřitelně plné. Opatrují jí s láskou až rodičovskou, jásají nad každým jejím nových poupětem. Dokáže jim prosvětlit život, vyrovnat vrásky na čele, dát pocit štěstí.

Růže skromná, nenáročná, nádherná, věčná………

I já k těm lidem patřím. Splnil se mi sen. Podél mé cesty životem kvetou růže ……

Věra Doušová