Jak jsem si zasela svoje první semínko

Bylo mi devět let a chodila jsem v naší obci do takové idylické malé školy pro první stupeň. Pár pavilonů vždy se dvěmi třídami ve velké zahradě, uprostřed hřiště obrostlé šeříky, které na jaře krásně voněly. Na konci pozemku stála školní jídelna a  za ní se zelenalo pár záhonků. A protože tenkrát nebyly zákony tak přísné a ani EU nám neříkala co můžeme a co ne, pěstovaly tam naše paní kuchařky bylinky, salát, kedlubny, jahody a nevím co ještě, čím nám zpestřovaly obědy. Pan školník jim pomáhal a zahrádka prospívala a nám to prospívalo také.

Jednou, když jsme čekali až se jídelna otevře, kluci z naší třídy se honili a pošlapali pár salátů. Samozřejmě paní kuchařky hudrovaly, že na ně vezmou příště koště, ale naše milá paní učitelka to vyřešila velmi šalamounsky. Mnohokrát v životě jsem si potom na ní vzpomněla, protože to byl skvělý psycholog.

Místo, aby zapisovala poznámky do notýsků a stěžovala si rodičům, jaké mají dareby, přinesla druhý den do třídy pytlík hrachu. „ Tak, vy dovedové, a teď si všichni ukážeme, jaká je to práce a starost, než nám něco vyroste.“  Zavedla nás k  nově připravenému záhonku, každý dostal kousek, radu co a jak a bylo…….

Hrášek jsme si zaseli a každý den, když jsme šli na oběd, jsme zvědavě okukovali, jestli už něco roste. Jaké bylo na začátku zklamání, když se pár dní vůbec nic nedělo ! A ta radost potom, když milý hrášek vystrčil první lístečky. Co vám mám povídat, vytahovali jsme očima rostlinky a hádali se komu víc kvete. Ale pak přišly prázdniny a bylo potřeba chodit hrášek zalévat. Budete se možná divit, ale než bys řekl švec , dohoda byla na světě a my jsme se střídali, jak kdo mohl. Na „sklizeň“ jsme se sešli skoro celá třída samozřejmě s paní učitelkou – tehdy to docela šlo, bylo nás jen 17 a na dovolenou nikdo moc nejezdil.

Ta dobrota, když jsme ochutnali svůj první slaďoučký hrášek. Asi jsem sentimentální, ale nikdy na tu chuť nezapomenu. No, a tam mě to asi chytlo. Zahrádka a kytičky to je léta moje velké potěšení. Jak vidím nějaké semínko nebo sazeničku, seji, sázím, okopávám a raduji se z každého kvítku či jahody. Někdy si připadám jako Křemílek s Vochomůrkou dohromady, protože občas také čekám, co mi vlastně vyroste. Ale na rozdíl od nich už vím, co je to Verbascum.