Na co mě přivedl bratr Cadfael

Kromě pejsků, zahrádky a knížek mám také ráda historii. Nejvíce se „šťourám“ ve středověku, i když bych v té době vůbec nechtěla žít. To byla síla ! Takže ráda o něm čtu, dívám se na historické filmy a v poslední době se mi moc líbí takové ty středověké detektivky. Specielně ty, které píše Ellis Petersová a mnoho jich bylo zfilmováno. Hlavní postavou je benediktýn bratr Cadfael, bylinkář a léčitel z opatství Petra a Pavla ve Shrewsbury v Anglii. Objasní každý zločin a vždycky mu v tom „pomohou“ bylinky, rostliny, jejich výskyt apod. A tohle mě přivedlo na myšlenku poohlédnout se, jak to vlastně s těmi klášterními zahradami  vlastně tenkrát bylo.

Hledala jsem, hledala a zjistila, že ve středověku vlastně zahrady jako takové byly opravdu jen v klášterech a občas nějaká ta zahrada, hlavně užitková, se našla i na některém panském sídle.  Ale tam to většinou dlouho nevydrželo, hrady se dobývaly, bouraly, stavěly nové a tak to šlo pořád dokola. Na vsích poddaní neměli na zahradničení čas ani chuť, protože to, co na půdě vypěstovali, je muselo nejen uživit, ale muselo zbýt i na podíl, který odváděli svému pánovi.

A tak vzkvétaly zahrady opravdu jen v klášterech. Daly by se rozdělit na dva druhy podle využití. Jednak na bylinkové, kde se pěstovaly hlavně léčivé rostliny a bylinky pro kuchyni a jednak na zahrady, dneska bychom jim říkaly okrasné – tehdy se jim říkalo andělské, kde mniši mezi modlitbami odpočívali nebo se procházeli. To bylo však hlavně pro ty výše postavené - převora, opata a pár dalších vyvolených. Ostatní bratři pilně a někdy tvrdě pracovali na pozemcích opatství.

V bylinkové zahradě se pěstoval heřmánek, pelyněk, meduňka, řebříček, měsíček, řepík, anýz, divizna, ale i oměj, zeměžluč , oman a další jedovaté rostliny, se kterými uměli mniši velmi dobře zacházet a vyráběli z nich léčivé oleje, ale i nápoje pro uklidnění či zmírnění bolesti. Mnohé rostliny se sem dostaly i v dobách křížových výprav, například mák a z něho vyráběné opium. A je nutno podotknout, že jsem zjistila, že v klášterních špitálech se ošetřovali pacienti na tehdejší dobu „na vědecké úrovni“, bez sušených žab  a podobných praktik.

Andělské zahrady měly sloužit hlavně ke zklidnění mysli, povznesení se k Bohu a k rozjímání. Byly plné starých růží, lilií, pivoněk, ale i zelených keřů, hlavně buxusu a byly zakládány s velkým důrazem na souměrnost, estetiku a byli vzorně spravovány. Ale i tyto zahrady se využívaly. Mniši vyráběli z růží  a pivoněk masti, oleje a růžovou vodu, velmi hojně používanou u dvora, kde to bylo s hygienou trochu na pováženou.

Nakonec jsem v jednom útlém sešitku našla recept na karmelitské kapky. Nevím, zda je to opravdu recept, který pochází od bratrů řádu Bosých karmelitánů, ale tady je.

Promícháme 50 g meduňky lékařské / sušené/, 30 g koriandru, 10 g muškátového oříšku, 10 g skořice, 20 g citronové kůry,  přelijeme 3 dl čistého alkoholu / vodka, koňak, slivovice nebo 1 díl čistého lihu+2díly převařené vody/. Necháme louhovat na teplém místě týden až 14 dní. Potom přecedíme, slijeme do tmavé, dobře uzavřené lahvičky. Užíváme 2 lžičky před jídlem při nechutenství, bolestech hlavy a nervové slabosti.