Líska je ozdobou předjarní zahrady

Lísky patří do rodu s více jak deseti druhy a několika atraktivními kultivary, povětšinou keři. Všechny na podzim shazují listy a odhalují zajímavé zimní siluety.

Líska obecná (Corylus avellana) je naše domácí dřevina. Objevíme ji na mezích, podél vodních toků a k radosti veverek i v lesních lemech.

Lísky bez ostychu nakvétají za chladného počasí. Už v únoru z jejich nahých větví visí nápadná samčí květenství - jehnědy - připomínající rodinky housenek. Formují se už od podzimu, jakmile po novém roce přijdou teplejší dny, otevřou se a prodlouží, aby uvolnily pyl, který vítr přenáší na samičí květy. Ty lze snadno přehlédnout, tvoří je drobné pupeny s rudými nitkovitými bliznami.

Červenolisté formy mají jehnědy v růžovém až purpurovém odstínu, ostatní září žlutě a modrá obloha jim dělá pěknou kulisu. Pro čmeláčí královny, které vylétávají dřív než včely, představují nesmírně důležitý zdroj potravy.

Pro bohatou sklizeň zdravých oříšků zvolíme lísku obecnou nebo lísku největší (Corylus maxima). Ta jak v původní, tak i v červenolisté formě Purpurea přináší větší plody než prvně jmenovaná. Má-li líska plnit spíš okrasnou úlohu, vybereme kultivary s purpurovými či zlatými listy nebo se zajímavým tvarem, který oceníme právě teď, když toho v okolí ještě není moc k vidění. Zvlášť působivé jsou tyto tři variety:

1) Převislá líska obecná Pendula vyvolává dojem vodopádu, zvlášť když stojíme pod svahem, kde roste. Stejnou parádu nadělá i uprostřed trávníku nebo při břehu rybníčku.

Její větve se obloukovitě sklánějí dolů, vytvářejí korunu až 3 m vysokou a asi 4 m širokou. Když ji trochu upravíme řezem, vznikne zelená střecha pro letní odpočinek ve stínu.

2) Kroucená odrůda lísky obecné Contorta vypadá bez listů jako umělecké dílo. Dokonale se na ní projevuje kontrast mezi kuriózně zkadeřenými výhony a rovnými jehnědami. Nedá se říci, že by působila upraveně, přesto ji uplatníme i v moderních, stroze pojatých zahradách. Roste pomaleji než ostatní a zřídka přesáhne 3 m.

3) Pyramidální koruna lísky turecké (Corylus colurna), stromovitého zástupce rodu, si svůj perfektní tvar udržuje bez zásahu nůžek. Kromě extra dlouhých, štíhlých jehněd zaujme šedavou korkovitou borkou.

S rozměry, které mohou pokořit hranici 10 m na výšku a 6 m na šířku, se hodí spíš do velkých zahrad a stromořadí.

Lískové keře se postarají o rychlé ozelenění hranic pozemku. Ani přes spletité větve ovšem nemohou v zimě zajistit soukromí proti pohledům zvenčí, protože jim už v říjnu opadávají listy.

Do volného živého plotu počítáme s pásem pro výsadbu širokým minimálně 2,5 m. Takový zelený val, pět šest metrů vysoký, se stává rájem pro volně žijící živočichy. V rozumnější velikosti živý plot udržíme pravidelným tvarovacím řezem.

Líska jako blízká příbuzná břízy, olše a habru miluje slunce, které je zvlášť důležité pro vybarvení pestrých odrůd, ale poroste i v polostínu a světlém stínu.

Nejlépe se jí daří v běžné zahradní zemině, přizpůsobí se však i suchému svahu. Nepřijatelné je místo, kde se dlouho zdržuje voda. Větrům a mrazu odolává bez problémů.

Je-li líska spokojená, vydrží sedmdesát osmdesát let, při pravidelném zmlazovacím řezu přežije klidně dvě staletí.

Z kroucené lísky si můžeme nastříhat větve do vázy, ale silnějšímu řezu se raději vyhneme, aby zůstala přirozeně hezká. Totéž platí pro lísku tureckou, ledaže bychom její korunu potřebovali tzv. zvednout, tedy odstranit spodní větve.

Všechny ostatní keře vysloveně omládnou, když je vždy asi po šesti letech, v zimě, ještě než začne proudit míza, seřízneme na pařezinu přibližně 30 cm nad zemí. Nežádoucí je ponechání vysokých pahýlů, sice obrostou, ale dřevině to na půvabu nepřidá.

V březnové zahradě udělá velký dojem kombinace zlatožlutých jehněd s bílou borkou břízy a kobercem sněženek.

Půvabný obrázek vzniká v dubnu, když pod lískami vykvete hajní flóra. Sasanky, jaterníky, plicníky, dymnivky a křivatce jsou tu jako doma a keřům dělají společnost do doby, než se v korunách zazelenají listy.